O nás - About us
♥Rodinné
novinky ♥Chov v naší chovatelské stanici
♥Zdraví našich štěňátek
Internetový časopis Faunanet: Potrét plemene Samojed text (c) R. Piskacisová
Časopis Můj pes-vše o psech: SAMOJED text (c) R. Piskacisová
Naši samojedi u nás žijí po celý svůj život. Žijí s námi nejen chovní a výstavní samojedíci, ale i ti, kteří už nejsou potřební v chovu, kastrovaní nebo staří. Naše samojedíky neodkládáme ani do spoluvlastnictví, ani je neuklízíme ke známým. Máme jen tolik samojedíků, kterým jsme schopni se maximálně věnovat a jsme schopni jim časově zajistit lásku a finančně péči až do posledního dne jejich života. V současnosti naši rodinnou smečku kromě mě, manžela a synů Nikyho a Matyho tvoří i 14 samojedíků. Na naší zahradě úřadájí Indy, Ria, Whisky, Reiki a náš klučík Yoda, v nebíčku pobíhají Angie, Beauty, Xavík, Esterka, Rose, Pink, Canny, Mikee a Merci♥
Mé
první setkání se samojedem bylo v jedenácti letech a to díky pohlednici. Sbírala
jsem pohlednice psů i koní a tam někde mezi stovkami obrázků se objevil i
samojed. Bylo vymalováno, i když jsem to tenkrát ještě nevěděla. O plemeni
nebyly žádné dostupné informace. Základní škola, první rodiči zakázaný pejsek -
kříženka Rituška, příprava na povolání, zaměstnání a postupně budování si
domova, v našem případě stavba domku. V mém životě se psi pohybovali vždy, kromě
dalších zvířátek, kočky, králíci, drůbež, hlodavci, ptáci, šneci. Chovala jsem
cokoliv, co dýchalo, pořádala závody žížal i brouků. V ponožkách přechovávala
blechy. Navíc dědeček i teta byli myslivci a kynologové, takže jsem k výchově a
výcviku loveckých i služebních plemen měla velmi blízko.
Samozřejmě bylo nemyslitelné, abychom u našeho domku s velkou zahradou neměli
pejska. Dlouho jsme hledali vhodné plemeno. Vyčleňovali jsme pro i proti. V té
době bylo velmi těžké hledat informace, nebyl dostupný internet a nezbývalo než
listovat v atlasech psů, kontaktovat chovatele i majitele samojedíků a vyptávat
se. Pejsek měl být nádherný, přítulný s milým výrazem a pamatuji si na má
kritéria: jednobarevný, uši i ocas nahoře. Přísloví „jaký pán takový pes“
znamenalo, že můj budoucí pejsek bude paličatý, svobodomyslný, volný jako pták,
s vlastním názorem a posledním slovem. Ale jinak jsem naprosto normální a manžel
je se mnou šťastný
Dnes můžeme s
jistotou tvrdit, že jsme měli obrovské štěstí, když jsme natrefili na chovatele,
jejichž samojedka Aida Sněžná paseka právě čekala přírůstky. Paní chovatelka nám vylíčila
povahu své samojedky tak procítěně, že bylo definitivně rozhodnuto o smyslu
našeho života, kterým bude usměvavý, veselý a vždy přátelský samojed.
V roce 1999 jsme si před Vánocemi jeli pro naši první samojedku Angie. Nikdy nezapomenu na
okamžik, kdy jsem poprvé uviděla její mámu s flegmatickým výrazem: „zbavte mě
těch příšerek, vezměte si je klidně všechny“ a celou smečku malých bílých
neposedných kuliček na vlastní oči. To bylo něco, co mne zasáhlo na celý život.
Angie je již v Psim nebíčku, spolu s její dcerkou samojedí slečnou Beauty a
samojedím klučíkem Xaverem, který s námi prožil necelých 14 let.
S Angie jsme v 6ti měsících navštívili výstavu, kde byla pro všechny kolem
krásná a tak jsme se již na další výstavu přihlásili jako vystavovatelé. Ze
začátku vystavoval manžel. Nebyla jsem ten typ předvádět sebe nebo cokoliv
jiného někde na veřejnosti a nechat se na pospas cizím očím. Jelikož manžel ani
po čtvrté výstavě „nepochopil“ systém posuzování rozhodčích a když si na této
„jeho“ poslední chtěl v kruhu podat rozhodčího za to, že nechal naši
nejkrásnější samojedku na světě Angie na 3. místě, byla jsem nucena, pokud jsme
chtěli zůstat výstavám věrni, vpravit svou tělesnou schránku i s obličejem chtíc
nechtít do kruhu.
Ze začátku jsem považovala každý neúspěch za svou chybu, učila se z fotografií,
videí, nebyl nikdo, kdo by nám začínajícím pomohl učesat pejska, poradil při
vystavování.
Po narození našeho prvního syna jsme usoudili, že Angie je tak trochu odsunuta
na druhé místo a pořídili si, jako každý normální pejskař, samojeda druhého,
tentokrát pejska Xavera. Po získání pár výstavních titulů jsme se rozhodli Angie
uchovnit a v roce 2001 jsme založili mezinárodně chráněnou chovatelskou stanici.
Naše stanice nese název VIDNAVSKÁ ZÁŘE, a to podle vesničky Vidnava, ve které
žijeme, a podle Angie na jejíž tváři stále zářil úsměv.
V roce 2002 jsme odchovali naše první chlupaté dětičky. Jejich narození bylo
opravdu něco úžasného a nezapomenutelného a tyto pocity se ve mně objevují po
každém narození štěňátek, vždy jako by to bylo poprvé. Tenkrát bylo tak málo
informací a možnosti, kde je získat, že po narození prvních štěňátek jsem tak na
ně koukala a říkám si: Ty jo, co to máme za hybridky, oni mají růžové nosánky!!!
A věřte, že mi bylo trapně se kohokoliv zeptat, co s tím?!Volná
pracovní doba nám s manželem umožňuje pečovat o mimoušky dnem i nocí, starat se o ně,
vychovávat a pusinkovat je. A taky jsem se už přistihla, že na ně šišlám
Asi
senilním.
V současnosti máme 5 samoušků, k tomu jako bonus přerytou zahradu, krátery jako
po náletu, okousané stromky a vlastně cokoliv, co se na zahradě, byť jen
náhodně, vyskytne.
Naši samoušci jsou všichni velmi temperamentní a pracovití (až někdy jiným
závidím ty obtloustlé mimochodně a těžce se pohybující bíle koule), nejsou to
psi válející se na gauči, i když mají v domě vyhrazenou část pro každodenní
odpočinek. Vydrží doma max. 2 hodiny a pak už zase letí do práce. Většinu dne
tráví venku volně na zahradě 1800m2 kolem domku. I když musím přiznat, první samojedku Angie jsme učili do postele, bydlela s námi v bytě, ale po
přestěhování do domku nám jasně dala najevo, že si celý náš nový domeček můžeme
nechat pro sebe a doslova si vyštěkávala pobyt venku, kde pro ni bylo daleko
více impulsů v podobě koček, psů, myší, krtků a slepic za plotem než v nudné
kuchyni. Náš druhý pejsek se přizpůsobil své „vůdkyni“, tím bylo rozhodnuto a
celodenní bitvy, honičky, schovávané i devastace rostlin a stromů, hraček a
manželova nářadí se odehrávají pod širým nebem
I když jsou naši samojedíci na zahradě, máme s nimi každodenní neustálý kontakt.
Ono se to ani jinak nedá, denně uklízím vyhrabané díry a roztahané a roztrhané
pelechy a snažím se jim domlouvat „tak zítra, zítra vážení už konečně budete
hodní!“ Chodíme na procházky, účastníme se výstav a nejrůznějších akcí, kdy se
stýkáme i s jinými chovateli a majiteli samojedíků. V zimě tahají sáně s dětmi,
ale navštěvujeme i místní domov seniorů, kde svým samojedím úsměvem, svou
něžností a citlivostí dokáží vykouzlit úsměv na tvářích babiček a dědečků.
Samojedi jsou mým největším koníčkem a s nimi je spojena veškerá má činnost.
Chodíme na procházky, běhat, pořádáme akce pro naše odchovy a všechny ostatní,
účastníme se výstav, kde se setkáváme s přáteli, s majiteli našich štěňátek.
Máme radost z každého sportovního, výstavního úspěchu, z jakékoliv aktivity se
samojedíkem. Radíme majitelům našich odchovů, co, kde a jak. Založili jsme
spolek Samojedi-CZ
a jsme hrdí, že můžeme být součástí skvělé party lidiček, protože samojed nejen
svým vzhledem, ale i povahou přímo vybízí k tomu, aby lidé v jeho blízkosti byli
přátelští, přející a usměvaví
Našim cílem je odchovávat zdravá, povahově vyrovnaná štěňátka, pro které hledáme skvělý domov, skvělou rodinu, skvělé přátele na
celý život. Snažíme se odchovávat samojedíky, kteří budou svou nezávislou radostnou povahu a svůj
neodolatelný úsměv rozdávat dál a svýma jiskřícíma očkama prozáří život těch,
kteří vloží důvěru v naši chovatelskou stanici. Jsme rádi, když naši samojedíci
mají v nových rodinkách aktivní život plný výletů, poznávání, sportu či jiných
aktivit. Víc než výstavní titul pro nás znamená zpráva beze slov a se spoustou
srdíček, poděkování za nejskvělejšího člena rodiny, za přítele a kamaráda.
Vrátím se k pořekadlu „jaký pán takový pes“. Miluji samojedy nade vše, jejich
temperament, samostatnost, jejich hrdost, zdravou dominanci i flegmatičnost,
dokáží vždy vyhodnotit situaci po svém, ve většině udržet si své poslední slovo
a odráží se v nich i má povaha. Na druhé straně miluji jejich přítulnost a
láskyplnost, oddanost, hravost, jejich úsměv i vesele zářící oči, vůni jejich
srsti, když zrovna nejsou od hlavy až patě od bláta
ANGIE byla typická představitelka plemene s
velmi hrdým postojem. Byla energická, temperamentní a samostatná s vyrovnanou
povahou. V naší smečce převzala roli ochraňovatelky a "hlídačky". Vše měla
vždy pod
kontrolou. Věděla přesně, za kterým plotem se schovávají kočičky, kde jsou pipinky,
pod kterým stromkem jsou myšičky, a ze které strany se k nám blíží vetřelec. Při
vítání návštěv se s radostí ujala funkce: Prohledat kapsy a tašky, co když je
tam něco na zub. Toto doplnila o tzv. motání se pod nohama , aby měl dotyčný
maximálně znemožněný pohyb kupředu, a ona mohla v klidu prohledávat.
V prosinci 2001 jsme si k Angie pořídili člověčího chlapečka Nikoláska. A jako správně potřeštěné pejskaře nás hned napadlo, že Angie je určitě smutno, jelikož náš veškerý volný čas už nepatřil jen jí, a tak k nám přišel ještě samojedí chlapeček Xaver.
XAVER byl ... prostě Pipinek. Jeho smyslem života je - nebýt sám - . Od malinka je zvyklý na jakoukoliv společnost. Lidskou nebo psí. Vyrůstal vedle Angie a Nikoláska, za kterými by šel i na kraj světa. Miloval všechny lidi. Rád se předváděl na výstavách, vrtěl ocasem na posuzovatele (asi se je snažil ovlivnit) i na okolní hafany. Zbožňoval laskání, hlazení, mazlení, povídání. O samojedech se říká, že jsou úplatní. Xaver byl naprostý opak. Vždy si přiběhl pro pohlazení, vždycky nás přivítal u dveří, když jsme šli ven, a u branky, když jsme šli domů. Vůbec mu nezáleželo na tom, co máme v kapse. Prostě chtěl být s námi jen tak, zadarmo. Touto svou láskou k lidem se jeho hlídací schopnosti snižovaly na bod mrazu. Je pravda, že občas zaštěkal, ale většinou tuto funkci přenechával Angie. Ovšem pokud si chtěl vynutit pohlazení, dokázal štěkat nepřetržitě, dokud si jej někdo nevšimnul. Tato jeho vlastnost náramně vyhovovala Angie při prohledávání kapes. Xaver svým štěkáním, poskakováním a oblizováním dokonale odzbrojil horní polovinu člověka a Angie v klidu plnila svou funkci - prohledat spodní polovinu i s taškami
O BEAUTY by se daly napsat romány. Beauty milovala vodu. Byla schopna si vlézt do kbelíku s vodou na pití a rochnit se v něm tak dlouho, až ho celý vyčvachtala. Za jedno léto Nikoláskovi zlikvidovala 2 nafukovací bazény. Na koupi třetího jsme už neměli odvahu
V dubnu 2006 jsme se konečně dočkali prvního importu do naší chovatelské stanice. Stala se jím tříletá fenka z Anglie KIKI. Kiki se velmi rychle přizpůsobila našemu životu a naší smečce. Dá se říct, že Xaver se má jako v bavlnce, už o něj pečují tři samojedí krasavice. Kiki byla mazel nad mazlíky, hlazení a laskání opravdu vychutnávala s plnými doušky, měla ráda návštěvy, protože si je většinou omotala kolem prstu, tedy kolem tlapky, a pak je už nepustila. Kikinku jsme vlastnili ve spoluvlastnictví se zahraniční chovatelskou stanici. Nyní už je také v nebíčku.
Ještě téhož roku u nás z vrhu Kikinky zůstala fenka ESTER. Esterka byla náš vrtiocásek. Nejraději má šimrání na bříšku, takže vždycky přiběhla, vyvalila se na záda, vystrčila bříško a ... pěkně mě šimrejte! Časem jsme k vrtiocáskovi museli přidat oslovení slůňátko. Esterka je totiž z našich holek největší, takže slůňátko se k ní pěkně hodílo
Našim samojedům není cizí ani práce v zápřahu. Jde spíše jen o rekreační sportování, turistiku. S přáteli občas pořádáme akci "Sáně" a naši samoušci si v zápřahu vedli skvěle. Musherem 6ti spřežení byl náš Maty videjko. S Angie jsme chodili na pulling, tahání břemene (rok 2002 - Angie - 3.místo v kat. do 25 kg výkonem 430 kg). Naše sportovní činnosti jsou však opravdu jen spíše rekreačního charakteru. S našimi chlupáčky chodíme do místního domova seniorů rozveselit babičky a dědečky (fotečky, video).
Někteří samojedíci z naší chovatelské stanice pracují nebo pracovali v různých odvětvích tažných sportů: Buck of Yacker pracoval jako leader ve spřežení, Casanova a Honýsek se se svým páníčkem věnovali agility, bikejöringu, dogtrekkingu, Matthew, Ma Cherie, Quennda a Yumička zase mushingu. Enngi O'Shakira se úspěšně věnovala agility, obedienci, dogtrekkingu (za svůj život uťapkala přes 4000km) a jako snad jediný samojed i záchranařině. Jared, Mystical white lady a Isinek rozšťastňují tváře dětí i seniorů v canisterapii
V létě v roce 2008 se naše člověčí smečka rozrostla o druhého syna Matiáska. Z Esterky vyrostla nádherná psí dáma, která by se neustále mazlila. Bohužel v tomto roce nás opustila naše Angie. Sice už nikdy nezaboříme tvář do její voňavé srsti, už nikdy ji nepohladíme, už nikdy nás neoblízne, nikdy nám nepodá pacinku, ale přesto stále žije v naší rodině, je tu stále s námi a nikdy na ni nezapomenene. Angie se určitě musí za bříško popadat, co nám ti naši dvounohé i čtyřnohé dětičky neustále připravují za překvapení. Najednou u nás bylo po Angie tak strašně prázdno a ticho... Radost nám s sebou přivezla samojedí holčička MERCI, která k nám přicestovala v lednu 2009 z Polska z chovatelské stanice Guapass
Merci tvořila nerozlučnou dvojku s naším dalším přírůstkem, pejskem ze švýcarské chovatelské stanice, jménem CANNY, kterého jsme si přivezli v srpnu 2009. Canny byl nesmírně milující tvor, láskyplný, něžný, ale i majetnický. Pokud si Vás zamiloval, tak se vším všudy a na věčné časy. Jeho povaha byla výjimečná a jsme rádi, že ji dokáže předat i svým potomkům. Čím starší, tím bylo jeho srdíčko otevřenější, úžasné, jak miloval všechny návštěvy, ať už dvounohé nebo čtyřnohé. On byl stvoření, které máte jen jednou za život. Byl zázrak, že právě on žil s námi, že jsme se spolu mohli těšit každičký den. Dá se říct, že Cannyho ani nešlo odehnat, on vám prostě musel ukázat, jak vás má rád, pohledem, podáním packy, ňufáčkováním, strkáním své velké medvědí hlavy do všech volných prostor na vašem těle a samozřejmě oblizováním. To dokázal skvěle, vždy jsem od něj byla zaslintošená od hlavy až k patě. Byl neskutečně jemný a opatrný, trpělivý a oddaný. Povahu Cannyho nelze popsat, tu byste museli potřeba zažít. Moc nám chybí♥♥ A vlastně Canny byl smysl dalšího vývoje našeho chovu. Najít a dokázat získat z chovatelských linií nejen zdraví, ale i tuto typickou samojedí povahu
Bohužel v červnu v roce 2011 nás opustila naše milovaná Beautyška... těžko lze vyjádřit slovy tu bolest... snad jen útěchou pro nás může být, že si ji k sobě zavolala maminka Angie...♥♥ Je velmi těžké loučit se s našimi nejbližšími a nemožné zapomenout... Po odchodu Beautynky jsem velmi vážně přemýšlela o ukončení chovu. S odchodem každého našeho chlupatého člena rodiny ztrácím kus svého srdce... Nevím, kolik člověk dokáže snést, vydržet... Snad čas může trochu zmírnit bolest... Naše Pětka byla opět osiřelá... Avšak naši bílí lumpové mě neustále přesvědčují o tom, že rozdávat lásku, úsměv a radost prostřednictvím malých chlupatých kuliček opravdu stojí za to a stojí za to se věnovat chovu tohoto výjimečného plemene♥♥
V roce 2012 se pro naši chovatelskou stanici narodila ve Švýcarsku naše chlupatá růže FURRY ROSE. Rose jsme si přivezli ze stejné chovatelské stanice jako Cannyho, chovatelská stanice Arctic Aivik. Naše Pětka byla opět kompletní. Ros byla pravá DÁMA s doslova kočičí povahou. Když pominu devastaci naší zahrady a všeho živého i přenosného v jejím pubertálním věku, byla Rose nejen nádherná, ale hrdá fenka. Nebyla typ samouška, který poskakuje a oblizuje, ona vysloveně čekala až si jí všimnete, a ne, že ona si vás bude dobývat, ale naopak, svým pohledem vás psychicky donutila přijít za ní a pohladit ji. Byla naprosto typický příklad samojeda, neposlechla ani za piškot a jestli ostatní běželi na přivolání, ona si dokonale vychutnávala mé hlasivky a občas jen otočila ouško směrem ke mně, nebo zavrtěla ocáskem a dál sledovala v dáli objekt svého zájmu. Pokud štěkala, naprosto přesně rozeznala, jestli "ječím" z okna a tím nehrozí žádné nebezpečí, anebo se už řítím ze dveří, a to je potřeba zdrhat na druhý konec zahrady. Rose měla ráda procházky, ráda se mazlila, byla skvělá maminka našich miminek. Nyní běhá s Cannym i ostatními samoušky v nebíčku, moc na ni vzpomínáme a jsme šťastní, že zůstala ve svých dětech dál v naší chovatelské stanici♥♥
Hned z jejího prvního vrhu jsme si nechali holčičku MIKEE, nebo spíš ona si nás vybrala a tak nějak u nás zůstala. I když náš limit pro počet samojedíků byl číslo 5, Mikee se nás prostě neptala a zůstala. Mikee je těžko popsatelná, trochu hlučnější, miluje drbání na zádech a dokáže se prohnout jak luk a má zvláštní výraz v očích, který vás nutí si ji vždy pohladit, aniž by se musela jakkoliv vnucovat, prostě se na vás podívá a už se vám zvedá ruka k pohlazení. Někde jsem psala, že samojed se dá těžko zaškatulkovat, ona je příkladem, na procházkách, zatímco ostatní naše hafule se snaží zdrhnout a jsou neposlušné i na vodítku, ona chodí u nohy a můžete ji vyhazovat a odstrkovat, prostě jde naprosto nepochopitelně těsně vedle mě a hlídá si kroky, aby mne náhodou nepředběhla. Jediné, co ji vytáčí, jsou psi na volno, to ji pak musíme držet. Mikee má vlastnost, která jen potvrzuje, že se samojed nedá zaškatulkovat, nikdy nikoho neoblízne na tvář, jen pokud se splete. Zásadně oblizuje jen na uši. Svou něžnost a lásku vyjadřuje tím, že mi položí hlavu do dlaně, nebo na rameno nebo do nás prostě strká čumákem. Je hrozně žárlivá a kdykoliv se věnuji někomu jinému, přijde, postaví se vedle a mručí a když nereaguji, vecpe se mi na záda nebo na klín. Potom se už opravdu nedá přehlédnout
V březnu 2016 nás opustil náš pipinek Xavinek. Celý svůj život prožil v naší rodině a do posledních chvil byl čiperný, zdravý, veselý a uštěkaný. Krátkou dobu bojoval se svým věkem, který je však neporazitelný. Odešel v tichosti a s úsměvem na tváři. I přes svůj odchod do nebíčka je Xavík stále s námi a odpočívá v našem domě vedle Angie i vedle Beauty♥♥♥
Z naší rozrostlé smečky byla opět Pětka a jelikož jsme věděli, že časově i finančně zvládneme šest samojedíků, zůstala u nás i fenečka z prvního vrhu naší Mikee PINK. Zůstala doslova jako poslední, vlastně si ji ani nikdo nevybral. Vypadá to, že se "zůstávání" u nás stane tradicí. Vlastně i naše druhá fenka Beauty u nás zůstala jako poslední, tak jako Mikee. Naše prasátko Pink se měla opravdu narodit jako čuňátko, od útlého věku se udržovala v tmavé barvě a zřejmě i to byl asi důvod, že ji nikdo z nových páníčků nechtěl. Pink je úžasná, nespoutaná a divoká. Je neskutečně temperamentní, na procházkách vydrží běhat tryskem po polích aniž by se nějak unavila. Paradoxně přesně ví, kdy zvolnit a při návštěvách Domova seniorů, kam pravidelně chodíme, dokáže být něžná a přítulná. Pro Pink byla dlouhou dobu priorita její smečka, lidskou smečku, tedy mne, měla pouze na krmení a odměňování. Dokonce po mamce Mikee zdědila vlastnost "zásadně neoblizovat na tvář", které se však postupně s věkem vzdala a dneska sice neoblizuje a neslintá jako tatík Canny, ale doslova něžně líbá na ústa
Byť jsme si jasně vytyčili hranice našich možností a naše Šestka byla maximem, co se počtu chlupáčků týče, trochu nečekaně jsme se v roce 2018 rozrostli o samojedí slečnu REIKI. Po zrušení rezervace jsme si Reiki nechali trošku déle přes Vánoce a svátky, ať si ji užijeme. Ze všech dalších zájemců jsme ji vybrali rodinku, kde žije i pejsek z vrhu "N", Kenzo. Ze začátku se vše jevilo v pořádku, ale po 4 týdnech byla Reiki pro páníky málo kontaktní a podle nich měla málo výstavní ocásek, nevhodný do chovu, jelikož jej často spouštěla dolů. V tu chvíli bylo jasné, že zůstává u nás doma, nechtěli jsme ji opět připravovat na další změnu, která by v jejím věku mohla být ke škodě. Po příjezdu se Reiki chovala, jako by nikdy neodešla, pamatovala si naprosto všechno, reagovala na všechno tak, jak před odjezdem. Pro nás to bylo i takové znamení, narodila se ve stejný den, jako naše první samojedka Angie a vlastně ji má i v 5. generaci svého rodokmenu♥
Samozřejmě chov pokračuje a plány se spřádají na několik let dopředu, kdy uvažujeme nejen o úspěších, ale i chybách a snažíme se najít ten nejlepší směr v chovu tak, aby samojed zůstal samojedem nejen charakterem, ale i vzhledem a funkčností své podstaty. Tedy aby samojed zůstal psem zápřahovým, aby to byl pes s vysokou imunitou, aby i v dnešních podmínkách dokázal přežít ve smečce a v drsném chladném počasí.
Abychom zdraví a vyrovnanou povahu u našich štěňátek takzvaně "pojistili", pečlivě vybíráme jejich tatínky. Nastávající tatínek nejenže musí být dokonale zdravý, musíme znát i informace o zdraví předků, ale musí mít tu správnou samojedí povahu. A ta se nejlépe projeví při našem prvním setkání. Pejsek nesmí být plachý, bojácný či nedůvěřivý. Musí se na nás smát, vrtět ocáskem a být neskonale šťastný, že nás vidí, i když nás vůbec nezná. I proto jezdíme na výstavy, abychom mohli potencionální tatínky našich miminek vybírat. Pokud nelze jinak, žádáme po majitelích videa případně reference od jiných chovatelů.
Samojeda jsme si vybrali pro jeho odvěkou lásku k lidem, pro jeho nikdy nemizící nádherný úsměv a vesele jiskřící oči. Samojed je neúnavný společník, jeho místo je vedle člověka. Bude jej milovat celým svým srdcem, hlídat a chránit a bude mu navždy oddaný. Naše první setkání se samojedem, s Angie, je navždy vryto v našich srdcích a jsme vděčni, že k nám samojed našel cestu a že s ním budeme moci strávit zbytek našeho života. A jen doufáme, že se naše smečka psí smečka brzo rozroste o další přírůstky♥
Whisky
Naše plány se pomalu
uskutečňují. Několik let jsme čekali na samojedího klučíka z Austrálie. Štěstí
nám nepřálo a tak jsme se rozhodli pro transport zmrazeného spermatu a odchovat
si vlastního chlapečka. I když metoda inseminace mrazeným spermatem bývá málo
úspěšná, do našich chovatelských plánů jsme vložili již spoustu času a energie,
rozhodli jsme se "dotáhnout" naše plány do zdárného konce.
Po dalších necelých dvou letech a po velkých problémech s přepravou se nám
nakonec malé mražené spermušky podařilo dopravit na Veterinární faktultu v Brně
paní doktorce MVDr. Petře Přinosilové, Ph.D, které patří obrovské poděkování za
tu spoustu času, kterou přepravě, dokumentaci i komunikaci věnovala, tak jako
celému týmu kliniky za skvělý přístup, správné načasování i upřednostnění při
veškerých vyšetřeních Bylo potřeba spoustu úředních razítek, výjimek a
prodlužování termínů kvůli Covidu19, ať už na Státní veterinární správě nebo na
Českomoravské kynologické unii. Nemluvě o spoustě financí, manžel říkal, že by
za veškeré výdaje bylo slušné auto
Velké oděkování patří i majitelce pejska Rockyho, paní Joanne McDougall, za
dovolení použít sperma jejího samojedího chlapce, tak jako Jessice Kada BSc. and
Australian Sires on Ice za vyexpedování zásilky, vykomunikování výjimek a
razítek
Linie Rockyho jsou pro nás z větší části známé, především ohledně zdraví.
Některé předky z amerických nebo dánských linií jsme měli možnost vidět na
výstavách, seznámit se s jejich charakterem. Někteří předkové jsou velmi
používaní v chovu dodnes kvůli dobrým vlastnostem, které předávají. Dánský
pejsek Cabaka´s Yacker of McCoy byl otcem našich "B" štěňátek. Velkou neznámou
pro nás jsou australské linie a právě kombinace s liniemi americkými, které v
sobě Rocky má, nás velmi lákala. Nyní se budeme těšit na to, jaký vliv bude mít
tato kombinace na linie s naší Pink, hlavně, aby byla štěňátka zdravá
Velmi se těšíme Omlouváme se všem zájemcům za tlumenou komunikaci, nechtěli
bychom cokoliv zakřiknout a hlavně plánujeme si štěňátka ponechat pro další
chov. Takže moudřejší budeme až po narození štěňátek. Tento vrh je pro nás
výjimečný a dlouho očekávaný a radost z toho, že inseminace byla úspěšná, se
nedá popsat Naší Pink se daří dobře a bříško se krásně kulatí
Děkujeme všem, kteří nám drželi palce, podporovali nás a věřili, že jednou se to
snad podaří
Samojed - otužilý arktický špic
Kdysi jsem si přečetla větu mushera, která na mě velmi
zapůsobila. Víc a víc jsem přemýšlela, kde je tedy to pravé a nejlepší místo pro
samojeda. V ryze sportovně založené rodině, v rodině vystavovatele, v domku se
zahradou či v panelákovém bytě? Možná je pravda, že samojed se dokáže
přizpůsobit životu kdekoliv. Ale co je pro něj opravdu to nejlepší? Co pomáhá
rozvíjet jeho odolnost, sílu, pružnost, lehkost? Co pomáhá utužovat jeho zdraví
a imunitu? Co posiluje jeho myšlení a svobodné rozhodování? Vezmeme všechny
uvedené případy, kde všude samojed žije a všichni mají své milované samojedíky
jako děti a členy rodiny.
Mé asi úplně první domácí zvířata byly rybičky. Oblíbila jsem si dvě, obrovskou
skaláru a velkého sumečka. Byly to takové mé dětičky, sumeček se dal i pohladit,
skalára nikoliv. Jejich přirozené prostředí byla voda, ne má dlaň ani postel.
Měli jsme kočku. Byla u nás spoustu let, spávala s námi v posteli, měli jsme ji
velmi rádi. Dostávala kvalitní stravu, i veškerou potřebnou péči, byla to naše
Micka. Poté se někam ztratila. Druhou kočku nám přejelo auto a třetí se také
někde ztratila. Možná by bylo řešení zavřít je v bytě a mít je pouze doma na
gauči, občas ji vzít na vodítko na procházku…
S blížícím se stěhováním do nového domu se nám splnil sen a přišla k nám naše
první samojedka Angie. Velmi jsme si přáli PSA. Psa, který bude běhat po
zahradě, psa, který nám bude oblizovat tváře a těšit se z naší přítomnosti, psa,
který s námi bude chodit na procházky, psa, který bude mít radost z pohybu, bude
chytrý, inteligentní, učenlivý a zdravý. Angie jsme si dovezli v zimě, byl sníh
a mráz, měla 7,5 týdne. A samozřejmě se v nás probudily rodičovské city, co když
jí je venku zima, co když se nachladí atd. Angie měla ráda společnost, avšak
vždy nám jasně ukázala, kde je její místo, ne v posteli, ne ve vytopeném pokoji,
ale venku, ve sněhu, v přirozeném prostředí pro psa tím spíše pro samojeda.
Přišla se s námi pomazlit, ale pak šup šup ven a měla pravdu. Když jsme viděli,
jak v místnosti hlasitě dýchá, stále pije, hledá chladné místo, vypadá spíše
unaveně a ospale, než šťastně, souhlasili jsme s ní i my, že severské plemeno
opravdu patří ven.
Dnešní doba s sebou nese i to, že lidé touží po samojedovi, byť nemají zahradu
či výběh. Samojed si časem na bytové podmínky snad dokáže přivyknout… Naučí se v
klidu ležet, občas se přesune z obýváku do ložnice, naučí se pravidelnému
venčení i umývání tlapek. Pokud bychom však chov stavěli pouze na těchto
„domácích“ samojedících, asi bychom se za pár generací dočkali místo
temperamentního, poskakujícího a veselého společníka, plyšovou bílou hračku
splňující kritéria těch lidí, kteří si samojeda vzali pro jeho krásu, a kteří
nerespektují jeho povahové vlastnosti. Procházky bytového samojeda by neměly být
jen za panelák se vyčůrat. Denní procházková dávka by měla být 10 i více km,
nejlépe na longovém nebo samonavíjecím vodítku, kdy má samojedík možnost pobíhat
okolo svého páníčka, očichávat okolí a značkovat. Ideální jsou procházky na
měkkém podkladu, v lese či na louce. Výborným místem pro rozvoj samojedí
„psychiky“ jsou různá cvičiště. Samojed potřebuje prostor k rozvíjení myšlení,
tak jako dítě. Čím více podnětů je kolem něj, tím více je pozornější a
vnímavější a nestane se z něj jen znuděná chlupatá koule se smutnýma očima.
Samojed potřebuje společnost, ideální je psí společnost, avšak šťastný je
samozřejmě i v přítomnosti lidí. Toto si není možné vykládat způsobem, čím více
času stráví samojed zavřený v bytě, tím je šťastnější, protože je blízko svého
páníčka. Určitě, pokud samík ztloustne a zleniví, což je opět chyba páníčka,
jeho nejmilejším životním prostředím bude gauč nebo postel.
Samojed žil v prostředí, kde venkovní teploty klesaly pod -30°C a ani teplota v
iglú se dlouhodobě nepohybovala nad bodem mrazu. To bylo jeho přirozené životní
prostředí. Zahříval děti. Dnes se bohužel spousta majitelů v zimě snaží zahřívat
samojedy a strachuje se, aby neumrzli. Až se v budoucnosti začne samojed při
průměrných zimních teplotách v našich zeměpisných šířkách třást zimou a kňučet u
dveří, bude asi s chovem něco v nepořádku.
Samojed - lovec aneb Proč se na zahradě objevila
kachna
Našim mazlíčkům odpustíme cokoliv. Rozkousané boty, v případě našich samíků
„sežrané“ boty; vyhrabané díry, v našem případě vojenské zákopy; okousané
stromky, v našem případě kompletně sklizenou úrodu ovoce; v současnosti, co k
nám přibyla Merci, jsou to rozkousané plastové květináče - všechny, rozkousané
ručky u jízdního kola včetně sedadla a blatníků, hadičky u mopedu, agáve (velký
kaktus), rohožky, prostě vše dřevěné i plastové mizí v jejich útrobách.
Ale jednou jsem se fakt rozčílila, že jsem musela svítit na metry daleko. Naši
samojedi měli jedno období tzv. utíkací. Beauty dokázala rozplést pletivo tak
dokonale, že během 5 minut byli fuč. Nějaký čas nám trvalo, než se nám podařilo
oplotit celou zahradu „karisítěmi“ a jelikož jsme nechtěli hafulky někam
zavírat, chodila jsem je co 5 minut kontrolovat, jsou-li na zahradě přítomni či
nejsou-li přítomni.
Jednou jsem zase takhle šla na kontrolu, byla už tma něco po desáté, na sobě
jsem měla „sexovní“ noční košili. Hvízdnu - nic, zavolám - nic, kouknu za první
roh domku -nic, kouknu z druhého rohu - nic, to už jsem měla adrenalin po
kolena, tak jdu kouknout za třetí roh - kachna. Otočím se zpátky, protřu si oči
(na zahradu dopadá pouliční světlo, takže trochu vidět přeci jen je), kouknu
znova - opět kachna. Bylo mi naprosto jasné, že, kde je kachna rozkošně se
batolící po zahradě, rozhodně nemohou být naši samojedi. Adrenalin stoupl k
pasu.
Pokud si tedy po zahradě vykračuje kachna, která si přelétnutím plotu určitě
minimálně zachránila kožich, tedy peří, jsou naši samojedi za 1,5 m vysokými
tújemi a 1,5 vysokým plotem u sousedů a zřejmě si hrají s ostatními kachnami na
honěnou.
Nastartovala jsem své nohy poháněné adrenalinem, nevím jak, hopsla jsem do tújí,
a už vůbec netuším, jak jsem se dostala přes plot, ale byli tam. Naši samíci i
kachny. Oni byli ohromně nadšení (teda samíci, kachny byly ohromně ožužlané), že
mě vidí a jak se tak naproti mě řítili tmou, postupně jsem je pochytala a po
jednom je přehazovala přes plot. Ani jsem netušila, že mám takovou sílu v
rukách. Byla jsem hooooooodně vulgární, některé vulgarizmy jsem dokonce použila
poprvé v životě. Adrenalin se mě sršel ušima, musela jsem v té sousedovic
zahradě svítit jako žárovka, ale přesto jsem i při přehazování myslela na zdraví
hafulí a spíše než přehazovala, jsem je spouštěla do tújí. A když jsem viděla,
že se na druhé straně zase v pohodě smějí a vrtí ocasem, rozhodně mě zlost
neopouštěla, a to ještě ten náš Pipin Xaver na mě hulákal, ať rychle slezu z
toho plotu, aby mě neviděli sousedi! Čím víc jsem na něj řvala, aby přestal
štěkat, tím víc jeho hlas přidával na síle. No, sousedi se fakt museli bavit!
Když byli zase všichni na domácí půdě, vyšla odkudsi ze tmy ona kachna, na
kterou jsem úplně zapomněla. Asi byla postižená nebo slepá, protože normální
kachna by se rozhodně nebatolila proti čtyřem načepýřeným samojedům. Jelikož
jsem nechtěla, aby nám peří lítalo po zahradě, spěchala jsem rychle přes plot
zpátky. Jenže jsem nedala pozor a noční košile se mi zachytla za plot. Takže
jsem visela na plotě jako trouba s nohama ve vzduchu, na psy jsem řvala jako
kráva: „Mazejte na místo“!, což mělo znamenat nechte tu pitomou kačenu na
pokoji! Nevím z jakého důvodu poslechli, asi jim mě bylo líto, jak si tak visím
na tom plotě po tmě, sama a opuštěná a řvoucí z plna hrdla, a prostě šli na
místo. Nějak se mi podařilo roztrhnout košili, samozřejmě pak následoval
nekontrolovatelný pád do tújí, a po chvíli jsem se celá rozdrápaná a poškrábaná,
stále však plná adrenalinu, tudíž řvoucí, vyškrábala z tújí. Hafule jsem zavřela
a teď, co s kačenou. Můj adrenalinem vymytý a tújemi poškrábaný mozek napadlo,
kachnu chytit. Blbost, samozřejmě. Chvíli jsme se honily po zahradě, myslím, že
pokud někdo z protějších paneláků zrovna koukal z okna, bylo to lepší než se
koukat na Mr.Beana. Kachna vždycky poodlétla a provokativně se otočila, jestli
to strašidlo v roztrhané noční košili za ní ještě běží. Běželo. Hafule mi svým
štěkotem hlasitě, podotýkám velmi hlasitě, fandily (už jsem na ně ani neřvala,
aby byly zticha, došel mi dech i hlasivky). Nakonec se mi však podařilo zahnat
kachnu přes plot na cestu.
Musela jsem ještě opravit rozpletený plot, kudy samíci utekli a naprosto
vyčerpaná jsem šla spát.
Ráno jsem viděla souseda, jak chodí po cestě a ... samozřejmě jsem to věděla...
hledá chybějící kachnu. A jelikož jsem už měla odpočinutý mozek, hned mě
napadlo, že ho předběhnu. Vyšla jsem ven a zeptala se, jestli náhodou nehledá
kachnu, že se tady před chvílí jedna procházela. Soused na to, že ano, hledá:
„Blbá kachna, musím ji ostříhat křídla, pořád se snaží někam uletět.“ Jo,
chudák, kdyby věděl, jaký útok jeho kachny v noci zažily!
A řekněte, nezažijeme my s těmi našimi bílými chlupáčky ty nejkrásnější zážitky?
Vychovaný samojed - je či není to možné?
V minulém zpravodaji jsem si dobře početl. Mohu konstatovat, že jako plemeno
samojed rozhodně nevymřeme. Lidi jsou z nás hotoví, mají nás rádi a myslí si,
jak zvládají naši výchovu. A my jim to samozřejmě nevymlouváme. Jsem se ani
nepředstavil, jmenuji se Canny a je nás na zahradě pět samojedíků. Vlastně už
čtyři, Beautyška odešla do nebíčka za maminkou Angie. Ale jako by byly obě mezi
námi.
Zahradu máme celou pro sebe, občas se o ni podělíme se svými dvounohými
kamarády. Panička sice říká, že to tam vypadá jako po pumovém útoku, při kterém
chcípnul dinosaurus. No, trošku má pravdu, naše zahrada je samá díra a sem tam
se válí nějaká ta kost. Na druhou stranu, když vidí ostatní zahrady, které jsou
samý krtinec, tak si lebedí. My jsme všechny myši a krtky vyhnali, tudíž žádné
hromádky. Možná si kamarádi říkáte, a co tedy lovíme? Samojed je přeci lovec…
lovíme, nemějte strach, lovíme žížaly. Smějete se? Lovit žížaly není žádná
legrace. Jakmile ji ucítím, začnu opatrně rozhrabovat hlínu, ale musíte hlínu
pořádně odhazovat tlapou co nejdále, aby se díra zpátky nezasypala. Někdy jsou
ty mršky hluboko a je třeba použít obě tlapky. Řeknu vám, to je radost, když ji
objevíte na dně půlmetrové jámy! Představte si, že nejvíce žížal bývá přímo před
domkem. Ty jsou navíc těsně pod povrchem, takže stačí hrábnout a je venku! Je
fakt, že letos to nás anglický trávník asi nerozchodí, žížal se urodilo nějak
mnoho… prý to tady máme rozryté jako od divokých prasat.
Prý ani nemůžeme nikoho pozvat na návštěvu, že to u nás vypadá příšerně. Páníček
říká, že se vždycky strašně těšil, jak budeme mít nádherně zatravněnou zahradu s
květinami a stromečky... teď má radost z toho, když se mu podaří bezpečně ji
přejít a nešlápnout přitom do exkrementu. Nám se ale naše zahrada líbí Někdy
některý z nás hodí hovino na zakázané místo. Panička „to“ pak musí posbírat. Je
fakt, že občas si „toho“ nevšimne a šlápne na „to“. Ona většinou chodí v
takových pantoflích, takže jak tak v „tom“ stojí, sjede jí občas noha a skončí v
„tom“ i s ponožkou. No řekněte, když nás to chytne… přeci nepoletíme dozadu do
zahrady na WC. Šupneme to třeba pod houpačky… Panička se zlobí, že prý jsme
čuňata, jestli nevíme, kam se chodí na WC, ale máme ji rádi Vždycky za ní
přijdu a jak tak dřepí a sbírá, dám ji packu na ramena. Než se stihne postavit,
dám ji tam i druhou a přiběhne Merci, skočí na ni zepředu. Někdy ji překotíme až
na zem. Při zvedání z ní nejdříve opadá kýbl bláta, který jsme měli na tlapkách
a pak hudruje, prý ať si vezmeme příklad z ostatních, že oni po nikom neskáčí.
No to by se divila, když k nám přijde návštěva, teda pokud najde odvahu k nám
přijít, tak ostatní skáčí o sto šest a Beauty ještě drze strkala hlavu do tašek
a do kapes. U nás to návštěvy nemají jednoduché, než se proderou přes nás, jsou
většinou samý chlup. A co teprve, když prší! Mohli bychom jim udělovat medaile
„Za statečnost“. Obdivuji ty, kteří se k nám vrátí i podruhé
Panička taky říká, že naše dva nádherné kotečky a boudičky vypadají jako po
nájezdu divokých opic. Nevím, co se jí nelíbí. Boudičky máme hezky dokulata
okousané, aby se nám tam lépe spalo. Spíš by nás měla chválit, jak pečujeme o
čistotu. Umíme si sami vyprášit koberečky, někdy se nám stane, že se nějaký
trošku roztrhne… ale na krajích umíme vyrobit nádherné dlouhé třásně. Jo a
Xaver, ten umí udělat parádní podestýlku. Z ubrusů a ručníků, co dostáváme na
ležení, dokáže naškubat malinkaté čtverečky. No je to úžasné! To se musím ještě
naučit. Xavin je vůbec kabrňák! Když byl mladší, celou boudu dokázal rozštípat
na třísky. Říkal, že poctivě pracoval každou noc. No a pak, že nejsme pracovní
plemeno. Sice páníček postavil novou, ale ta už taky bere za své… a údajně už
ani žádnou další nedostaneme
a budeme jako bezdomovci a klidně si můžeme spát na dlažbě a dělat si ostudu.
Jako by někoho zajímaly naše boudy!
Na jaře děláme velký úklid našich hříbků. A letos byla obzvlášť dlouze zasněžená
zima, takže se nám jich na zahradě urodilo. Oni se dost špatně sbírají v
zamrzlém sněhu, když roztaje, panička vezme hrábě a shrabe je. No řekněte… a my
jsme prý čuňata! My ji pozorujeme z dálky vleže, samojed by se za ni styděl,
fuj, jak se v „nich“ přehrabuje hráběmi. Nejhůř naše hříbky snáší páník. Je na
něj srandovní pohled, když se tak brodí mezi nimi, hudruje, že čeho se to dožil,
slalomovat mezi hovny. Holt, 5 samíků x min. 2 hříbky denně x zhruba 60 dnů =….
Vypadá jako čáp, jak tam tak stojí na jedné noze a přemýšlí, kam šlápnout. Jooo
páníčku, a to my máme čtyři nohy!
A dohromady 20 nohou taky něco naběhá. Už jsme vyfasovali hřištní zátěžovou
trávu a budeme sít. Jen musím říct Esterce, aby ta semínka nechala na pokoji,
vloni snědla na posezení celou kilovku.
Ale s tím okusováním zase nejsme tak nejhorší. Jedna má samojedí kámoška doma
okusuje páníčkovi blinkry na autě… to jsme zatím ještě nezkoušeli, ale na vozíku
umíme ukousnout kábl na jeden zákus. Minule jsme to vzali i na sousedčiným
vozíku, když si ho k nám uschovala. Esťa ještě pro jistotu vykousla zadní
světlo. Blinkry jsme tam nechali. Myslím, že jsme docela shovívaví a vychovaní
samojedi. Těžko bych si vzpomněl na něco, co jsme si zuby neoznačili.
Zdrháte? My už ne. Vyprávěla mi Beauty, jak kdysi zdrhali. Ona uměla dokonale
rozplést pletivo… si páníci mysleli, že polezou přes 1,5 metr vysoký plot. Dírou
to šlo lépe… Chodili ve třech, Angie, Xavin a Beauty. Největší zábava byla se
slepicemi. Už měli obšlápnuté všechny slepice v okolí, panička pak jen jezdila
autem a poslouchala, kde nejvíce kdákají. Jednou našli jeden bezva kurník s
voliérou. Slepice tam byly zavřené. Beauty se do něj protlačila dírou a to vám
prý bylo rošambo! Slepice lítaly, chlupy lítaly, no neskutečná zábava! Překazila
to panička, rudá vzteky si to přifrčela v autě. Zvláštní, už tenkrát měla v
oblibě nazouváky. Angie slípky naháněla po zahradě, Xavin na ně štěkal přes
voliéru. Beauty byla absolutně hluchá, panička za ní musela do voliéry. Tak
nevím, ale myslím, že my rozhodně nejsme ta největší čuňata. Beauty byla v
pohodě, ale panička se se svými kily bořila do nánosu kuřinců, občas jí zůstala
zabořená i pantofle. Řvala na Beauty, Xaver přes pletivo na paničku, Angie na
zahradě na slepice a paní domácí omdlívala… Nejhorší, když se chtěla v té
voliéře chytnout, aby nespadla… všude kuřince… Nakonec se jí podařilo těma
zapatlanýma rukama Beauty chytnout a posadit do auta. Pak ještě hulákala na
Angie a Xavina, paní domácí slíbila, že vše zaplatí a všichni jeli domů. Xaver
si při té vzpomínce dodnes drží nos, prý obě smrděly jak tchoř.
My jsme občas taky utekli, brankou. Ale páníci na to vždycky hned přišli, v
okolí nás každý zná, takže páníkům hned žhavili telefony. Měli jsme to vymakané,
když jsme napoprvé poslechli a nastoupili bez problému do auta, ani se na nás
nezlobili. Trochu sice hudrovali, když jsme se rozdělili. To pak museli lítat
všude možně, než nás sesbírali. Jednou jsme vlítli nějakým dětem do bazénu. Jééé
no to byl taky príma výlet. I tam nás našli.
Dva z nás taky byli i v zahraničí. Sami. Páník opravoval před brankou auto a
nechal ji pootevřenou. Měl hlavu strčenou v motoru, Xavin s Esterkou toho hned
využili. My jsme to už nestihli, páník branku zabouchnul. Ani jsme neštěkali,
abychom neprozradili, že utekli. Páníček odjel spokojeně do práce. Najednou
přijel nějaký pán, divně mluvil a prý, že paničce utekli psi. Ona, že ne, že je
má všechny doma. Ve chvíli, kdy pán řekl, že dva běhají ve vesnici v Polsku se i
ona dopočítala a docvaklo jí to. Páníček Xava s Esťou přivezl domů, ani
nenadával, jen nemohl pochopit, že zrovna jemu mohli utéci. Když už jsme totiž
zdrhli, tak to byla vždycky chyba paničky, ona při vynášení odpadků do popelnice
zásadně nezavírá branku. Ale teď jsme už vychovaní, za plot nesmíme strčit ani
čumák
Život se samojedy aneb když jich pět zdrhne
Jaký je život se samojedy všichni z nás poznají. Jsou to milí, milující,
inteligentní, krásní pejskové. Dlouholetí majitelé vědí, že samojedi jsou i
rozmazlení, vychytralí až vyčůraní a jejich bělostná srst se během krátké chvíle
v daném prostředí dokáže proměnit na černohnědý blíže neidentifikovatelný
materiál, v lepším případě zdobený bodláčím a šlahouny z ostružin. Někteří z
našich hafulí dokonce za deštivého počasí vytahovali se země žížaly (rozuměj
dešťovky) a váleli se po nich. Ty se jim přichytily na srst… Nebudu popisovat
ruční vytahování napůl vysušených žížal z mokré zablácené samojedí srsti…
A letošní zima… Ano, byla dlouhá, pro milovníky zimy ideální, pro naše samojedy
také. Nám, běhajícím s lopatami a košťaty i několikrát denně, však již tak
veselá nepřišla. Vždyť sníh, běhání v něm, rošťačení, strkání čumáčku do sněhu,
to je určitě pro většinu samojedíků ideálně strávený čas. Ale zima skončila,
přesněji, sníh roztál a na naší zahradě vyrostly … hříbky. Zahrada jimi byla
doslova posetá. Zkoušela jsem vyčíslit počet. Množství hříbků, které vyprodukuje
5 samojedíků a ze začátku zimy i 8 štěňátek, bylo opravdu, hmmm, obrovské. U nás
byl sníh přes 2 měsíce, vysoká zmrzlá vrstva sněhu, ve které se hříbky opravdu
těžko sbíraly. Takže teď, jak na ně. Ručně? Lopatou? Nakonec vyhrály hrábě. Před
zraky sousedů jsem se po zahradě vrtěla s hráběmi, jako bych hrabala zahradu,
tedy suchou trávu. Ve skutečnosti jsem zápasila s hříbky, které jaksi přischly k
suché trávě nebo k hlíně. Naše Pětka ležela volně hozená kolem a koukala na mě s
výrazem: „Fuj, ty prase, ty se ňouráš v našich hovinách! To si máme od tebe brát
večeři?“
Dobrý, zahrada vypadala opět docela slušně
Tuhé zimě neodolala ani naše branka, u která jaksi zchátralo kování a jednou se
nám stalo, že se nedovřela. My jsme na to nepřišli, naši samojedíci ano. Když se
mě soused ptal, jestli nám neutekli psi, s jistotou jsem tvrdila, že ne. On na
to: „ Aha, já jen, že tamhle běželo pět bílých psů.“ U branky se v tu chvíli
nikdo nemotal a bylo jasné, že to byla naše Pětka. Naštěstí 8 letý syn Nikolásek
už byl doma ze školy, takže mohl hlídat toho mladšího. Manžel doma nebyl. Jak
jsem byla v manželových gumových pantoflích, o 7 čísel větších, hodila jsem na
sebe Nikoláskovu bundu, nastartovala auto a fičela. Merci jsem našla za cestou,
jak se rýpala v hnoji u cesty a Xaver právě dobíhal z druhé strany. Tak dva bych
měla. Jelikož jsem měla své auto tzv. bez kufru, musela jsem je nacpat na zadní
sedačky, což oni rezolutně odmítli. Na dalekém kopci jsem zahlídla něco
nemotorného a velkého, to se řítil Canny. Naštěstí na zavolání poslechnul.Takže
jsem nechala auto nastartované u cesty, a v gumových dětských lyžích na mých
nohou jsem běžela se psy domů. Canny nás doběhl u branky. Naštěstí mě napadlo,
že bych se mohla alespoň přezout do svých botasek. Teď ještě ty dvě babiny.
Esterku jsem našla bahnit se v rýpaništi po divokých prasatech asi 1 km od
domova. Ta viděla můj rudý obličej a bez mluvení nastoupila mezi zadní sedačky.
Doma jsem ji vysadila a dvakrát bez omezení rychlosti objela Vidnavu, hlavně
slepičárny. Nic. Jela jsem se mrknout domů, jestli se Beauty už nevrátila. Kluci
od sousedů na mě už kývali, že primadona Beauty se uráčila sama se dobrovolně
vrátit.
O podobné neplánované útěky u nás není nouze. Vždy se jedná o naši nepozornost a
nedovřenou branku… nejčastěji to bývá, když se balíme na nějakou výstavu nebo
výlet. Při nošení věcí do auta naše hafule přesně odhadnou moment, kdy je
nejvhodnější zdrhnout. A věřte, že projdou kolem vás, tak jak máte hlavu
narvanou v kufru a přerovnáváte tašky, vy neslyšíte ani jejich drápky na
chodníku, jak lehce našlapují. Naštěstí sousedovic psi z dálky hlásí útěk našich
bambulí. Doufáme jen, že do budoucnosti můžeme zavolat: Útěkům nezdar!
Rose
Po nějaké době, kdy naší smečku opustila Beautyška a z
Pětky se stala osiřelá Čtyřka, která začala pomalu a jistě lenošit, a ze které
se vytratila jiskra mládí a hlavně, ze které se vytratil temperament a pohyb,
začali jsme s manželem uvažovat, že si pořídíme chybějící článek do naší smečky.
Kdyby hafule měly jen trochu tušení, co na ně chystáme a čím je chceme vyrušit z
jejich poflakování a jak chceme narušit jejich hierarchii, asi by vzaly nohy na
ramena. V srpnu jsme si přivezli malou Rose. Malou postavou, teda ze začátku,
velkou rozumem, nebo spíše nerozumem…??? … no prostě na blbosti měla hlavu jako
slon!
Asi manžel věděl, proč na výběr jména Rose reagoval slovy: „Rose?... to se mi na
ni bude špatně hulákat: Rose nes.. mě!!!“
Ze začátku jsem si říkala, že aspoň na vlastní kůži vyzkouším všechny své rady,
které dávám novým majitelům našich štěňátek ohledně výchovy a výživy. Přála jsem
si velmi temperamentní fenku plnou života a energie… Neměla jsem ani ponětí, jak
doslova se mi mé přání vyplnilo! Naše zlatíčko Rose je rozjetý tank na bitevním
poli, květiny před ní utíkají stranou, tráva se dobrovolně obrací vzhůru kořeny,
květináče se předem vzdávají svého života… A když přišla na to, že na zadních se
to lépe táhne a lépe na všechno dosáhne, mizelo postupně v jejích útrobách vše
do výšky 1 metru. A podle jejího neutuchajícího temperamentu a stále rostoucí
chuti pracovat, bude hůř…
Při vycházení ze dveří musíme zaujmout pevný postoj s nohama pevně přichycenýma
na zemi, ideální je i držet se rukama něčeho pevného… Rose se řítí stylem přední
nohy vzadu za zadkem, zadní nohy dosahující až před čumák, hlava natažená s
pootevřenou čuňkou a vyceněnými zuby, uši plandající kolem celé hlavy, srst
potažená „co zahrada dala v kombinaci létajícího strýčka Fida a zdrhající
kreslené myši Jerryho… každopádně toto její vítací gesto končí obrovským nárazem
do nohou, jelikož při svém nekontrolovatelném letu nestíhá nahodit brzdy… Zatím
jsme její vítání vždy přežili, někdy „jen“ s otisknutými zuby v lýtku
Pravda je, že je velmi chytrá. Povely Fuj! Nesmíš! Zůstaň! Pusť! Neštěkej!
zvládla za 3 dny. Pravda je i to, že jsme 3 dny nedělali nic jiného, než
používali tyto povely. Vybíhání z branky, vbíhání s kopami bláta na tlapkách do
obýváku, žvýkání nežádoucích předmětů se odnaučila bleskurychle.
Jestli naše hafule jsou ohledně krmení vysavači a sníst večeři jídla jim trvá 15
vteřin, Rose je totální turbovysavač a nenasyta. Jídlo si doslova vyštěkává, kdy
si sedne na jídelní místo a štěká, leží a předvádí podvyživeného psa, hází
buldočí hladové oči tak dlouho, dokud nedostane svou porci… to se opakuje 3x
denně… už teď uvažuji o méně tučnějších granulích a snížením dávek na dvě jídla
Nějakými podpůrnými rozmazlovacími prostředky jako jsou kousky masa, konzervy,
piškotu či tvarohu v granulích se absolutně nezaobírá, konzumuje je suché,
vitamíny a odčervovací tablety rovnou z dlaně. Zdatně ve výšce dohání své
dospělé kolegyně, dostala přezdívku Žirafka.
Žirafa Rose je také šíleně rychlá a v odcizování věcí dvojnásobně. Jestli jsme
měli s manželem obavy, že naše rozhodnutí vymalovat kompletně domek, bylo
neuvážené z hlediska dvou našich aktivních dětí, práce za pomoci Rose byla
totálně nemožná. Byli jsme zbaveni možnosti odložit si štětku byť na 1 vteřinu!
Ponechat volně stát kýbl s barvou či disperzí, za její asistence nebylo možné
najít metr, igelitové plachy, smetáček, lopatku, molitanové válečky manžel
kupoval pro jistotu hned po dvou kusech.
Nejsme zastánci trestů jako zavírání psa kdekoliv nebo fyzických, byť okamžitě
po činu. Jsou absolutně neúčinné, odcizí psa od svého pána a podle vyjádření
těch, kteří to vyzkoušeli, vůbec nevedou k nápravě či žádoucí změně v chování
psa.
No ale jak naši žirafu Rose vychovat? Ničením věcí jsme se snažili zabránit tím,
že po naší zahradě bylo dostatek hraček plyšových (těch byla opravdu velká
spotřeba), plnících, dřevěných v podobě haluzí, kořenů, polínek, dále se nám po
zahradě válí vyvařené hovězí kostí, sušené kosti apod. Při výchově hodně
používáme náš hlas, kdy stačí změna intonace a pes zareaguje. Je fakt, že dle
hlasového rozpětí by mě mohli angažovat do filmu o indiánech jako náčelníka. Mám
jednu vychytávku, v případě nutnosti okamžité reakce bělobek, ze sebe vystřelím
vulgarismus. Používám je velmi výjimečně, proto hafule vždy zůstanou oněmělí v
šoku a úžasu, co jsem to vyplodila za povel, mimochodem, tak jako sousedi,
jelikož tímhle stylem ječím většinou ze střešního okna, a kupodivu na „povel“
zareaguji… hafule. Sousedi asi také, ale nechtěla bych slyšet jejich reakce.
Někdy je nutné plácnutí, aby si vůbec hafík uvědomil, že stojím za ním a
vyplivnul z úst rozkousanou rozdvojku do elektriky. Díky tomu, že naše hafule
bývají doma samotné jen výjimečně, se i Rose dala postupně vychovat a
civilizovat
Na naší velké a velmi členité zahradě s rušným děním za ploty, měla Rose opravdu
skvělé podmínky k socializaci a zřejmě tak chtěla činit i mimouškům, 4 klučíkům,
které jsme v té době měli. Se štěňátky si nejen hrála a učila je, kde, co a jak
zničit, ale především jí sloužila jako lovná zvěř a pokud už naše dospělá smečka
ležela na zádech s žalostným výrazem v očích, abychom je té „vichřice“ zbavili,
Rose si dokonale vystačila s malými štěňousky. No ne že by jim to zrovna vadilo,
byli nadšení z bojové hry a z pustošení životního prostředí. Upřímně lituji
všechny, kteří si naše „K“ kluky vybrali. Rozhodně pocitem strachu, bojácnosti
nebo zbabělosti určitě trpět v nových domovech nebudou
Asi největší obavy jsem měla z reakce manžela na pubertu Rose… přeci jen si už
tolik let přeje nádhernou zahradu s keři a květinami… místo toho seškrabuje
hovina z bot a boří se do děr… avšak Rose si i jeho tak nějak omotala a nad
jejími neskutečnými kousky přivírá oči. To ještě netuší, že máme rozkousané
káblíky od vánočních světýlek…
Samojed – polštář, rohožka nebo anděl s ďáblem v těle?
Občas procházím všechny, kterých jsme se zúčastnili,
výstavy, závody, a tak mě napadá soutěž s názvem „Co všechno náš
samojed sežral?“ (omlouvám se za ten výraz, ale momentálně se mi vybavuje jen
slabé procento toho, co sežrali a o jídle nebo jedení se rozhodně mluvit nedá)
nebo „Nejzajímavější obsah samojedího žaludku“ a asi ve finále bych soutěž
nazvala „Čí páníček toho nejvíc snese!“
Pro začátek bych mohla dát motivaci. Žaludky bělouškům sice nerentgenujeme, ale
při mizení věcí a následně sbírání boboušů po zahradě v tom máme naprosto jasno!
Nebudu začínat věcmi, jako je okusování stromků, pojídání dřeva nejlépe
ztrouchnivělého porostlého houbami, okusování šlapek u kola, sedátek (v létě
jich u nás padlo 7!!! to máme jen 2 kola!!!), blatníků… to všechno je naprosto
normální a pokud to Váš samojed nedělá, tak je divný anebo celodenně zavřený
v kotci nebo někde ve výběhu nebo vycapený na gauči. Ale je pravda, že i doma se
toho dá zničit požehnaně, že jo, vy naši miláčkové a drahouškové!!!???
Letos nás venkovní výzdoba stála 4 náhradní světýlka, což Rose ještě zakončila
rozkousaným káblem na elektriku (několik rozdvojek již poničila dříve, to ani
zmiňovat nebudu). Ona je nezničitelná, takže se ani nezatěžuji si dělat
starosti, co kdyby tam byl proud. U nás neřešíme okousané zapomenuté nářadí nebo
hračky, minule sfutrovala násadu od kladiva… jen mě překvapilo, že nechala ten
kovový konec.
Dát našim bělouškům pelíšky, deky nebo snad hračky znamená vzít si za 1 hodinu
kyblík a sbírat rozcupované zbytky… takže naše Pětka se baví starým vyřazeným
oblečením, různě zauzlovaným do sebe. Na hraní dostávají plastové kyblíky nebo
velké krabice, s čímž se ohromně běhá kolem domku! Smetáky, metly, lopatky,
dětské hračky všeho druhu, ohryzaná trampolína… neřešíme… nebo spíš řešíme, ale
nevyřešíme! Nejraději mají haluze, polena a rohožky, z těch už bychom měli
slušnou výstavu. No a jak výborně se našim ušatým torpédům lítá s ubrusem na
hlavě po celé zahradě! To vědí jen naši samoušci a sousedi! Několik let zpátky
pobíhali po zahradě s podprsenkami, proto již věším prádlo na balkóně.
Vytahané stromečky z květináčů a kořeny vytřepané a zkrácené tak důkladně, že na
další život už nemají šanci ani když jsou bělouši chyceni při činu a stromek
opětovně zasazen. A k tomu samozřejmě patří i vyhrabaná hlína z květináče… ono
totiž na dně přes půl metru hlubokého květináče je vždy něco zajímavého!
Zajímavě se pak i hlína vyhrabuje z vymývané dlažby. Ideální je vyhrabat
květináč v noci, což je nezjistitelné a přijít na to ráno, kdy je hlína do
dlažby jaksepatří „vmrznutá“ a zaťapkaná. Xaverovi prošlo útrobami za 12 let
života vše možné i nemožné od plastu nejrůznější tvrdosti a špičatosti,
molitanu, provazů, textilu… kolíčky na prádlo, co mi spadnou z balkonu polyká na
počkání… a vše vždy vyšlo předkem nebo zadkem ven. To jen potvrzuje účinnost
jehlového reflexu žaludku a střev u psů. Laicky řečeno, když si pes stěny
žaludku, střev a celkově i peristaltiku vycvičí hned od mládí, reflex nabude na
síle a je jen minimální riziko, že by se zažívací ústrojí nevypořádalo s ostrými
či jinými nežádoucími předměty.
Posledním kouskem Rose byl Infadolan, pro neznalé mast na hojení ran v kovové
tubě. A jestli si někteří myslí, že si snad dala práci mast vymačkat, jsou
vysoce na omylu, sežrala ji i s tubou… a paradoxně náš plastožrout nechal jen
vršek z umělé hmoty a kousek tuby, na kterém byl našroubován, abych jako viděla,
že fakt nemá smysl tu tubu hledat. Říkáte si, že se jí mohlo něco stát… myslím,
že i stalo… pak hodinu lítala kolem domku, skákala po ostatních, štěkala jako
zběsilá, rozházela hromadu se dřevem…anebo nestalo? Vlastně… vždyť toto je její
normální chování… Manžel s ní chtěl jet dokonce starostlivě na veterinu, což mě
velmi příjemně dojalo, jelikož od něj má Rose za své skopičiny celkem často u
dveří nachystaný sbalený kufr zpět do Švýcarska
No prostě samouškové jsou nejlepší!!!! Miluji jejich temperament, schopnost
přemýšlet, rozhodovat se. Jejich vynalézavost nezná mezí, jejich výmluvná gesta
nemají hranice, pokud k tomu tedy mají prostor a vhodné „životní prostředí“.
Lotrovinám a samojedíkům zdar!!!